Starý pán sedí v koutě,
přejídá se samotou.
Vzpomíná na krásnou vílu,
kterou míval kdysi rád.
Možná dneska stárne s jiným,
možná odplavil ji čas.
Smutné podvečerní stíny,
šeptají ti znovu zas:
Vždyť jsi měl spoustu krásných žen
a spoustu příběhů,
Bílých pěn v kalné vodě,
usazených u břehu.
Ale její tvář jak pramen vody
modře zářící,
hvězdou na nebi tvých vrásek,
vyhořelou stálicí.
Starý pán sedí v koutě
uvnitř bitva, venku mír.
Po zdech vidí její tváře
oči jako palantír.
Možná potkával ji v metru,
ale tvář jí změnil čas.
Asi nechce jí už spatřit,
zůstane jí osmnáct.
Vždyť jsi měl spoustu krásných žen
a spoustu příběhů,
Bílých pěn v kalné vodě,
usazených u břehu.
Ale její tvář jak pramen vody
modře zářící,
hvězdou na nebi tvých vrásek,
vyhořelou stálicí.